Každých pět let, noc předtím, než se potkáme na mýtině, ležím vzhůru. Možná je to tím ohněm nebo tichem. Za úsvitu jsem sbalil svůj starý kámen, ten, který jsem kdysi umístil do kruhu před lety, když jsem byl pozván, abych nesl odpovědnost. Cesta k sílícímu větru přes vysokou trávu a kořeny stromů; Děti běží před námi, bosé a smějí se, kolem starších, kteří jdou pomalu. Uprostřed, na mýtině, popel pokrývá uhlí z posledního cyklu, držené starou měděnou mísou. Jedná se o důležitý okamžik pro naši společnost, je to kolektivní pauza, abychom se mohli ohlédnout zpět a pojmenovat, co je třeba posunout vpřed. Uhlí se krmí borovicí namočenou v pryskyřici a plameny se postupně zachycují a pomalu se vracejí živé. Později se opět shromáždíme; Jako vždy v kruzích. Občanské kruhy se budou zamýšlet nad tím, co jsme viděli v minulých letech, co nám říká půda a co je třeba přizpůsobit. Starší, kteří přijímají rozhodnutí pro dobro společnosti za normálních okolností, budou příští týden klást otázky občanským kruhům a budou sedět mezi námi. Když začne nový cyklus, noví stevardi budou naslouchat a pomáhat dávat smysl tomu, co je slyšeno. Myslím, že by mohli mluvit o klimatických změnách, na které se musíme připravit, o semenech, která zasadíme příští sezónu, nebo o nové dohodě o vodních právech. Některé věci se mohou změnit. Někteří se mohou vrátit. Oheň hoří a nikdo není sám. Takhle začínáme znovu.