Opakující se rachot vlaku mě přivedl zpět k myšlenkám na okolní svět. I když se snažím, nedokážu si představit chaos a zmatek v šílených myslích outsiderů, neustálou rasu krys, chamtivost, sebestřednost mě, mě, mě. Jak mohou lidé vést naplňující a smysluplný život, když myslí jen na sebe? Celá má výchova, celá má bytost se vzbouří proti této myšlence. Chápu, že jejich vlaky mohou být rychlejší nebo jejich technologie pokročilejší, ale to bledne ve srovnání s harmonií a slávou naší komunity. Stará dáma, která sedí vedle mě a chodí do práce, a mladý muž vedle ní jsou si rovni – jsou si rovni v tom, že komunitě vracejí přesně tolik, kolik jen mohou. Není to něco, v co věřím, je to něco, co vím, s celým svým já. Nedokážu si představit stres z toho, že se musím každý den rozhodovat, co dělat, ani tlak na starosti, zda budu mít dostatek prostředků, abych přežil, natož aby se snažil. Ne, dává smysl, že nespolupracujeme s okolním světem. Jak bychom vůbec mohli navázat kontakt, který by nám sám o sobě stačil a po kterém by neustále toužili – jsme tak nesmírně odlišní. Jaké neuvěřitelné štěstí, že jsme se narodili právě tady.