Mezigenerační solidarita je nejúčinnější v rámci rodiny, která zůstává hlavním poskytovatelem podpory pro nezaopatřené děti, mladší dospělé a starší osoby, které potřebují péči. Klíčem k řešení tohoto problému jsou proto rodinné politiky. Za druhé, mezigenerační spravedlnost je o tom, jak jsou finanční zdroje a rozhodovací pravomoc přiděleny různým věkovým skupinám, ale také o tom, jak mohou jednotlivci přispět ke spravedlivému a věkově vyváženému modelu sociálního státu. Například pozdější odchod do důchodu a/nebo pružné uspořádání pracovní doby ve vyšším věku by mohly pomoci snížit finanční zátěž důchodových systémů. Aby to však bylo spravedlivé, mělo by to zohledňovat schopnost jednotlivců pracovat déle, např. v závislosti na jejich zdravotním stavu, rodinné situaci, vzdělávání, možnostech celoživotního učení a přístupu na trh práce. Jak rodinné politiky, tak politiky trhu práce by měly brát v úvahu, že naše rodiny jsou stále rozmanitější, pokud jde o sociodemografické charakteristiky, jako je věk, zdraví, složení rodiny, vzdělání nebo etnický původ. To ovlivní schopnost různých rodin v různých regionech a místech přizpůsobit se trhu práce nebo novým výzvám, jako je změna klimatu. Mezigenerační dialog, který zohledňuje zájmy, zkušenosti a perspektivy lidí všech věkových kategorií, má zásadní význam pro zajištění toho, aby žádná generace nebyla opomenuta.