Abychom zajistili skutečnou mezigenerační spravedlnost, musíme překročit ekonomické modely, které se spoléhají na nekonečný růst. Přístup po růstu pro Evropu uznává, že prosperitu nelze budovat na nadměrném využívání zdrojů, ekologické destrukci, prohlubování nerovností a podhodnocování neplacené pečovatelské práce, což vše podkopává dobré životní podmínky budoucích generací. Skutečná mezigenerační spravedlnost znamená žít v mezích naší planety a spravedlivě rozdělovat zdroje napříč časem. To vyžaduje posun od primárního cíle růstu HDP k blahobytu a péči jako ústřednímu politickému cíli. Veřejné investice musí upřednostňovat sociální a ekologickou odolnost – pečovatelskou práci, vzdělávání, přizpůsobení se změně klimatu – a nikoli růst sám o sobě. Vlády by měly sledovat a směrovat soukromé subjekty a finance, ať už prostřednictvím kapitálových kontrol a struktur veřejného vlastnictví, s cílem řešit širší společenské cíle nad rámec pobídek k ziskovosti. Tento posun by měly odrážet fiskální rámce s nástroji, jako je dobré životní podmínky a genderové rozpočtování a progresivní daňová opatření (např. daň z majetku), která zajistí, že dnešní spotřeba zdrojů nebude na úkor zítřka. Začlenění feministického přístupu po růstu do mezigenerační spravedlnosti má zásadní význam pro zajištění toho, aby hospodářské systémy fungovaly ve prospěch lidí a planety – nyní i v budoucnu. Nejde jen o předcházení škodám, ale také o budování sdílené a udržitelné prosperity napříč generacemi na omezené planetě.