Většina, ne-li všechny generace, které v posledních zhruba 50 letech odešly do důchodu v sociálních státech, tak učinily se ziskem: platili na sociálních příspěvcích méně, než dostávali na důchodových dávkách/důchodech. Předchozí generace to kompenzovaly nepřímou platbou: měly plodnost vyšší než generační substituční poměr (2,1). Pyramidový systém, který je naším sociálním státem, byl pomalu podkopáván důchody, které jsou příliš vysoké. Toho bylo možné dosáhnout zvýšením produktivity a hromaděním obrovských objemů veřejného dluhu. Obě tyto cesty se nyní zdají být mnohem obtížnější: Evropa je již pohřbena pod neudržitelnými částkami veřejného i soukromého dluhu a její hospodářská výkonnost je trvale špatná. Mezi odpovědi, které možná budeme muset najít pro tyto problémy, patří: Snížit všechny překážky bránící vytváření bohatství. Bez soukromých společností, které platí daně, neexistuje sociální systém. pobídky k inovacím, které vedou ke snížení poptávky po pracovních místech: například robotizace pro všechna odvětví, která jsou pro pracovníky méně atraktivní. Rodiny s dětmi a pracující rodiče platí do systému dvojnásobek: platí daně a sociální příspěvky a poskytují nové generaci pracovníků. Měli bychom proto přepracovat všechny sociální politiky tak, aby bylo zaručeno, že pracující rodiny s dětmi budou vždy (ceteris paribus) na tom lépe než pracovníci bez dětí nebo rodiny bez rodičovských prací.