Když hovoříme o mezigenerační spravedlnosti, často se zaměřujeme na to, co opouštíme – dluh, klimatické otázky, systémy, které je třeba napravit. Existuje však něco hlubšího, co často přehlížíme: Úroveň vědomí u mladších generací se rychle vyvíjí. Stejně jako AI, jejich povědomí a citlivost rostou exponenciálně. Přesto upadáme do stejné staré pasti – za předpokladu, že „víme lépe“, že náš způsob života je lepší. Tím se nestaví mosty; Staví zdi. Vytváří to odpojení, ne moudrost. Moudrost existuje jen tam, kde je důvěra. Pro mnoho mladých lidí dnes věk sám o sobě již není důvodem k důvěře – jedná se o autenticitu, relevanci a sdílené porozumění. Pokud starší generace nenajdou nové způsoby, jak vyjádřit svou moudrost, může zmizet, aniž by ji slyšely. Místo toho, abychom seděli s touto realitou, často spěcháme do řešení. Politiky, kampaně – dobře míněné, ale často založené na chybně diagnostikovaných problémech. Vztah nemůžete napravit, pokud jste nerozuměli rozchodu. Mezeru ve vědomí nelze překlenout nástroji, které se nedotýkají jejího jádra. Co tedy znamená „zvyšovat vědomí“ starších generací? Možná to začíná s novými postupy: hlubší naslouchání, ztělesnění předvídavosti a spoluvytváření napříč generacemi. Nástroje, jako je pohlcující vyprávění příběhů, VR a kolektivní představivost - zejména zahrnující děti - nám mohou pomoci cítit naši cestu k porozumění. Protože teprve když skutečně pochopíme tu mezeru, můžeme ji začít uzavírat.