Mám pocit, že jsme přešli od mezigeneračního myšlení "pozitivního součtu" k myšlení "nulového součtu". Koláč se už nezvětšuje – nyní vyvstává otázka: Mám si nárokovat svůj kus koláče, nebo ho nechám pro další generace? Tento posun ve vnímání způsobily dva základní trendy: Demografické změny a změna klimatu. Po dvou ničivých světových válkách se Evropa a velké části světa ve druhé polovině 20. století neuvěřitelně vrátily: Ekonomiky rostly, inovace zlepšily kvalitu života, globalizace a volný obchod přeměnily luxusní zboží na cenově dostupné komodity. Příslib mezigenerační sociální vzestupné mobility byl věrohodný: "Chci, aby to moje děti měly lépe než já" byl rozumný ideál, na kterém se dalo pracovat. Zdá se však, že od 90. let se koláč pomalu přestal zvětšovat – alespoň v Evropě. Nemám dojem, že by Millennials a Gen Z byli příliš optimističtí ohledně budoucnosti. Naše společnosti stárnou, což nakonec způsobí, že se naše systémy sociálního zabezpečení zhroutí. Zároveň směřujeme ke stále teplejšímu klimatu, které bude mít vážný dopad na naši budoucí prosperitu a bezpečnost. Proč bychom měli platit do zdravotních a důchodových systémů, o kterých si myslíme, že z nich nikdy nebudeme mít prospěch? Jak jsme ochotni omezit svou vlastní spotřebu a kompromisy v oblasti kvality našeho života v boji proti změně klimatu? Ztratili jsme mezigenerační solidaritu, protože nám chybí věrohodné pozitivní vize.