Nenávist pochází ze strachu jednotlivce proti neznámému (území, zvyky, rituály atd.). Je proto vrozená, stejně jako empatie s povahou člověka, živočišných druhů jako ostatní, jako jsou lidoopi a kočkovité šelmy. Aby jedinec tuto nenávist překonal, musí si ji uvědomit prostřednictvím výchovy ve všech jejích formách (rodičovská, školní, univerzitní, kultovní, kulturní, historická, pamětní návštěva), ale také prostřednictvím pravidelných výměn mezi komunitami. Tato přirozená nenávist v Kantovi není v Rousseau. Ve skutečnosti měli oba filozofové pravdu, protože člověk může snadno přejít od lásky k nenávisti a naopak. Vše závisí na jeho prostředí a jak Spinoza tak dobře popsal svou touhu: Mám hlad, mám žízeň, obávám se. Jedním z příkladů je genocida ve Rwandě mezi Hutuy a Tutsi, kde masakry zdecimovaly bratrská společenství, sousedství a přátelství. Boj proti nenávisti není nikdy dokončen a vyzývá k zavedení společné politiky a trvalé bdělosti na všech úrovních lidské společnosti s buňkami složenými ze specializovaných odborníků (historiků, biologů, sociologů), kteří vydávají své závěry k politikám a pravidelně je zveřejňují.